Zdravím poutníku. Vítej na mém blogu fantasy povídek.

Příběhy Alethienu: Duchové Minulosti - Kapitola II.

23. července 2017 v 21:58 | Marit |  Příběhy Alethienu: Duchové minulosti
Mikael se rozmýšlí, jestli se má vydat s Martianem do hlavního města.


,,Martiane, Mikaeli," zavolal teta a musela se usmát, když k ní přišli. Dospěli tak strašně rychle. Oba neskutečně vytáhli do výšky. Mikael si udržoval pořád své vlasy nakrátko, ale Martian je nechal růst a teď už je měl dlouhé až k lopatkám. Jejich rysy v obličeji se také změnily. Vždyť už je jim dvacet, pomyslela si. ,,Ano teto?" usmál se Mikael. ,,Dnes odpoledne přišel posel z hlavního města. Vyhlásil, že král hledá dědice trůnu. Prý kdo mu dá nejlepší dar, ten se stane králem." Mikael se na ni nechápavě podíval. ,,Teto? Nechceš snad, abysme tam šli, že ne?" Teta se vítězně usmála a Martian se na ni nervózně podíval. ,,Já nechci," broukl tiše a odešel do pokoje. ,,Teto . . . víš jak je citlivý na takovéhle věci. Jeho do ničeho nedonutíš," vzdychl Mikael a prohrábl si své černé vlasy. ,,Já vím, ale tohle je šance. Vy máte na víc, než na malý domek na vesnici. Byla bych šťastná, kdybyste to aspoň zkusili," usmála se teta a pohladila ho po tváři. ,,Půjdeš za Marťou? Zkus ho přesvědčit. Prosím tě." Mikael nevěděl, co říct a tak kývl. ,,Zkusím to, ale nic neslibuju. A i kdybych ho přesvědčil, co pak? Nemáme nic, co bychom mohli králi dát," řekl Mikael, ale tetin tajemný úsměv ho zmátl. Radši se ale neptal.
,,Marte?" broukl Mikael, po tom, co zaklepal na dveře a pomalu vešel dovnitř. Martian seděl v rohu pokoje a objímal polštář. ,,Nikam nechci," šeptl a sevřel polštář silněji. ,,Marte," začal černovlásek, ,,máme šanci se dostat někam dál. Vím, že to tady moc nemáš rád. Tak můžeme jít do královského města a zkusit to. Co by se nám mohlo stát? No tak když to nevyjde, tak se vrátíme domů." Hnědovlásek se zamyslel a po pár minutách kývl. ,,Tak jo, ale půjdeme co nejdřív. Už to chci mít z krku." ,,To jsem ráádaa. Uděláám váám jídloo na cestuuu," zavolala na ně z kuchyně teta a Martian se zamyslel, jak ona to dělá, že je slyší. Ale moc nad tím nedumal, protože už bylo dost pozdě. Lehl si do postele a hned usnul. Mikael se jen pousmál. Martian byl prostě zvláštní.
.
.
.
,,Lucyyo." Lucya rychle doběhla do kuchyně a podívala se na svou matku. ,,Musím zase do paláce, udělala jsem jídlo, tak se najez a jdi brzo spát ano?" ,,Ano mami. Jistě mami," usmála se a matku objala. ,,Hlavně na sebe dej pozor a ať ti to rychle uteče," broukla Lucya a sledovala, jak její matka odešla. To bude zase den . . .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama