Zdravím poutníku. Vítej na mém blogu mé literární tvorby.

Beyond the World - část I.

3. prosince 2017 v 19:28 | Marit |  Jednorázové příběhy
Mladý kluk z malého města je otráven svým nudným životem. Rázem se ale dostává do podivného světa, který navrhoval snad nějaký poloslepý bůh tak, že vzal tvory a rostliny a namíchal je náhodně dohromady, a kde je vše kompletně jiné. Setkává se s nesourodou skupinou lidí, kteří se sem dostali stejně jako on. Dokáže přežít v jiném světě? A vrátí se někdy domů nebo zůstane v tomto světě navždy?


"Haló? Je tady někdo?" zavolal jsem a pomalu se zvedal ze země. Nejdřív jsem se ztratil v lese, bloudil křovím, a pak jsem šlápl do prázdna a najednou jsem byl tady. Měl jsem docela strach. Tohle rozhodně nebyl ten les. Vlastně to vůbec les nebyl, široko daleko jsem neviděl ani jeden strom. Nebe bylo ocelově šedé a já očekával další bouřku. Že já kretén jsem do toho lesa vůbec chodil. Mohl jsem být teď už v klidu doma a dívat se z okna, jak prší. Místo toho jsem tady, kde široko daleko nic není. A tráva v okolí je fialová. Což asi ve skutečnosti nebyla, protože jsem zjistil, že jsem se při tom pádu praštil do hlavy a tekla mi z ní krev. Myslel jsem ještě na to, jestli tady nejsou šelmy, ale pak jsem sebou praštil o zem.
"Myslíte že je mrtvej?" "Není, dýchá." "Navrhuju ho sežrat, dokud není vzhůru." "Fuj, že se nestydíš." Pomalu jsem otevřel oči a uviděl strop. Že by se mi to všechno jen zdálo? Snad mě někdo našel. Zamručel jsem, chytil se za bolavou hlavu a opatrně se zvedl do sedu. Na chvíli se mi všechno rozostřilo, ale pak jsem konečně rozeznal postavy. "Mě nikdo žrát nebude," zamumlal jsem a ostatní si mě konečně všimli. "On je vzhůru," zajásala asi čtyřicetiletá žena, odhadl jsem, že to byla ona, kdo odporoval tomu, který mě chtěl sežrat. Vypadala celkem sympaticky. Měla blond vlnité vlasy na sobě obyčejné modré šaty. Trochu ustaraně se na mě dívala, ale čišela z ní energie a cítil jsem z ní respekt. "Já jsem Meyry," představila se. Vedle ní stál černovlasý muž, asi kolem třiceti a vlídně se usmíval. Vzhledem k tomu, že poslední byla asi dvacetiletá dívka v černém svetru, usoudil jsem, že návrh na sežrání mé osoby dal ten muž. Nevraživě jsem se na něj podíval a on se jen víc usmál. "Kapitán Lang, k tvým službám." Až teprve teď jsem si uvědomil, že má na sobě vojenskou výbavu. "A já jsem Sofinya da Salmayyre," představila se bleskově dívka s dlouhými rovnými hnědými vlasy. "Ale říkej mi Sofi. A ty jsi?" "Tom," představil jsem se a pomalu vstal. "Kde to jsem?" "Mimo svět," zamumlala Meyry. "Tak jako my všichni. Pojď, profesor ti to vysvětlí," mávla na mě rukou a vyšla ze dveří. Šel jsem za ní a s údivem jsem zjistil, že nebe je pořád šedé a tráva fialová. Tak se mi to nezdálo.
Kolem bylo několik domů, některé byly stlučené z různých věcí a některé byly postaveny z mně neznámé hmoty. Meyry mě dovedla aspoň třípatrového domu. Jak jsem se dozvěděl, byla to observatoř profesora Langa, vysokoškolského lektora astrofyziky. Meyry mě dovedla až nahoru, zaklepala na dveře a vstoupila. Vešel jsem za ní a uviděl profesora. Představoval jsem si starého muže, ale mohlo mu být tak kolem třiceti, měl černé trochu delší vlasy a pobíhal po místnosti. "Bene," oslovila ho Meyry. "Spadl sem další." Profesor se zastavil, podíval se na mě a zachmuřil se. "To není dobré. Ale aspoň jsem s každým pádem blíž určení, co se děje," zamumlal. "Nechám vás o samotě," řekl Meyry, odešla a profesor ukázal na křeslo. "Sedni si." Udělal jsem, jak řekl a zvědavě jsem se na něj podíval. "Jsem Tom. Kde to jsme?" "Jsme mimo svět. Nevím jistě, jak se to děje, ale každý z nás sem prostě spadl a od té doby tu žijeme. Abys chápal, náš svět funguje dle fyzikálních zákoně a pravidel. Kdežto tady funguje fyzika, jak se jí zachce, všechno se děje buď náhodně nebo v nějaké struktuře, na kterou jsem zatím nepřišel. Pokud jsou mé předpoklady správné, jsme stále na Zemi, ale pravděpodobně jsme se nějak přesunuli do prostoru, který vznikl v době, kdy se vesmírem šířilo magneticko-termické vlnění, které rozkmitalo Zemi a ona přeskočila do jiného rozměru na pár tisíc let a pak se zas vrátila zpět. To jsou ale jen mé domněnky." Profesor mi dal chvíli a já se to snažil pochopit. "Jak jste tu dlouho?" zeptal jsem se. "Já a můj švihlý bratr John jsme tady už osm let. Nejdéle je tady Meyry, tedy třiadvacet let, Sofi je tady pět let, Jay a Isaac se sem dostali taky před pěti lety a Nick před dvěma roky. Je tady ještě Gema, ale o té nikdo nic neví. Ona nám toho nikdy moc neřekla. Každopádně všechny poznáš po soumraku a ohně. Pokaždé když se sem dostane někdo nový, seznámíme se s ním u ohně a on má možnost poznat nás všechny. Taky se dozvíš něco o tomhle světě. A teď běž, mám hodně práce," dořekl profesor a já tedy odešel.
Před observatoří stáli dva kluci a očividně na mě čekali. Mohlo jim být tak osmnáct. První měl hnědé vlasy, byl docela vysoký a hubený a na sobě měl tmavé, kdysi možná i trochu barevné oblečení. Teď ale bylo zamazané. Celkově byl celý špinavý, jako by se válel v bahně. Druhý kluk na tom byl trochu hůř. Měl dlouhé černé vlasy, slepené jakousi divnou hmotou a byl stejně špinavý. Jinak byl o něco vyšší než ten hubený a byl docela svalnatý. Něčemu se smáli a když mě uviděli, došli ke mně. "Nazdar, slyšeli jsme o tobě a dostali jsme za úkol ti ukázat tvůj pokoj," zasmál se svalnatý kluk. "Já jsem Jay mimochodem a tohle je Isaac." "Těší mě, já jsem Tom," pozdravil jsem a šel za nimi. Dovedli mě k jednomu ze zadních domů. "Tenhle dům jsme si zabrali my dva, tak tě vezmeme k nám," usmíval se Jay a ukázal mi postel. "My se půjdeme umýt," doplnil ho Isaac. Má krásný hlas, pomyslel jsem si a sedl si na postel. Prohlédl jsem si dům a prozkoumal ho. Stěny byly z té zvláštní hmoty, která se chovala jako něco mezi hlínou a plastelínou. Zvláštní. Jinak byl veškerý nábytek ze dřeva. Byl tady stůl, židle, postele a pár malých skříněk, ale žádné velké. Docela mě to udivilo, v okolí nebyly žádné stromy. Musím se na to pak zeptat. Nejvíce mě ale překvapily přikrývky, které byly z ptačích per. Jedno pero bylo dlouhé aspoň metr a já se celkem děsil, co tady vlastně žije za tvory. Sedl jsem si na postel a přemýšlel. A měl jsem docela hlad. Asi za deset minut přišli kluci a já si je mohl pořádně prohlédnout. Celkem pohlední. Jay je sice svalnatý, ale vypadá velmi přívětivě a má sexy úsměv a Isaac je roztomilý a nosí brýle. "Co jste vlastně dělali kluci?" zeptal jsem se s zájmem. "Byli jsme se umýt," uculil se Jay, ale Isaac ho opravil. "Myslel asi předtím. Hledali jsme bažinné ovce. Kousek odtud jsou močály a tam žijí. Jsou to vlastně ryby, ale vypadají jako ovce. No a my je lovíme, protože to je jedna z mála věcí, co se tady dají jíst. Nějaké jsme nalovili a dneska je opečeme, až se setmí a bude bezpečno," usmál se a poupravil si brýle. Zbytek odpoledne jsem ležel a přemýšlel. Jay někam odešel a Isaac si taky lehl a spal. Jak jsem tak koukal po pokoji, všiml jsem si dalších dveří, tak jsem vstal a prošel jimi. Za nimi byly schody nahoru. Došel jsem až na střechu. "Super," usmál jsem se, protože jsem viděl na celé okolí. I na bažiny. Nejvíc mě ale uchvátilo slunce. Bylo normálně žluté, ale zdálo se mi, že je trochu zploštělé. Takový ovál. A dokonce se točil. Nechápal jsem to, ale přeci jen je celá tahle země pošahaná, tak proč ne. Se zájmem jsem sledoval, jak pomalu slunce zapadlo a na obloze se rozzářily hvězdy. Vypadaly by i celkem normálně, kdyby však nebyly zlaté a stříbrné. Dokázal jsem na Zemi poznat hodně souhvězdí, ale ani jedno známé tu nebylo. Tedy až na souhvězdí Blížence. Chvíli jsem tedy ještě pozoroval hvězdy a málem jsem spadl ze střechy, jak jsem sebou trhnul, když se za mnou ozval Jay. "Tommy, pojď k ohni," uchechtl se a já teda šel za ním.
Uprostřed "vesničky" hořel oheň a kolem něj seděli všichni, kromě té Gemy. Všichni posedávali na nízkých lavicích a povídali si. Když jsme přišli, všichni se na mě podívali a já zrudl. Rychle jsem si sedl vedle Isaaca a doufal, že se na mě přestanou dívat. Ostatní se vrátili k hovoru a já pozorně poslouchal, aby mi něco neuniklo. Pak se objevila Gema. Vypadala skoro až nadpřirozeně. Mohl jsem na ní oči nechat, byla jako víla. Usedla na volnou lavici a zahleděla se do ohně. "Začneme?" navrhla Meyry. "Já jsem Meyry a je mi čtyřiačtyřicet. Bylo to před třiadvaceti lety, když jsem byla na túře v horách a zastihla mě vichřice. Poblíž se mi naskytla jeskyně, tak jsem se tam schovala a chtěla tam přespat. Když jsem však prošla dál do jeskyně, otevřela se přede mnou průrva a já jí propadla do tohohle světa. Byla jsem mladá a vyděšená a tady nikde nic nebylo. Šla jsem spoustu dní a našla tuhle osadu. Usadila jsem se tady a přebudovala si to na snesitelné místo," usmála se na mě Meyry a šťouchla do Bena. "Já jsem Ben, je mi třicet a dostal jsem se sem před osmi lety. Doprovázel jsem bratra na jedné průzkumné misi do pralesa a pluli jsme po neprobádané části řeky, abychom se dostali do prastarého astránea. Voda však rychle nabrala sílu a my nedokázali zastavit. Sjeli jsme z vodopádu a spadli sem. Našla nás Meyry a postarala se o naše zranění a s její pomocí jsme postavili observatoř a já to tady začal zkoumat," kývl na mě a podíval se na bratra. "Já jsem John a platí to samý co pro bráchu. Jinak jsem ze začátku lovil a staral se o ochranu osady," uchechtl se, zasalutoval na mě a ukázal na Sofi. "Já jsem Sofi a jsem tady už pět let. Studovala jsem uměleckou školu a jednou po škole jsem šla domů přes park, ale bylo po dešti, ujela mi na bahně noha a než jsem se nadála, byla jsem tady. Našel mě John a dělal ty svoje vtipy, jako že mě naporcuje do sekané, tak jsem ho kopla do koulí a vzala mu zbraň. Johna to uchvátilo a teď mi nadbíhá, protože je mi dvaadvacet a on se snaží sbalit mladou kočku," uculila se Sofi, poslala mi pusu a kývla na Jaye. "Ahoj, já jsem Jay, je mi devatenáct a skončil jsem tady těsně po Sofi. Jinak mám rád dobré jídlo, pití, zábavu a pohledné lidi . . . ehm ehm . . .klukychmm . .ehm ehm," hraně se zakašlal a svůdně na mě mrkl, takže jsem okamžitě zrudl až ke kořínkům vlasů. "Jo a hrál jsem v rockové kapele, ale jednou jsem se ožral, šel si zaplavat do rybníka a prostě se probral tady. To je vše, tak se uvidíme potom Tommy." Taky mi poslal pusu a zasmál se. "Jsem Nick, je mi pětadvacet a studoval jsem na vysoké škole historické. Před dvěma lety praskla na univerzitě voda a já se málem utopil ve sklepním archivu. A byl jsem tu. "Já jsem Isaac, je mi čerstvě osmnáct, hrál jsem ve filmech a jednou jsem byl na dovolené u moře, šel jsem si zaplavat a něco mě stáhlo pod vodu, já ztratil vědomí a probral se tady. Potkal jsem nejdřív Jaye a potom jsme oba potkali Meyry, která nás sem dovedla a tak jsme začali pomáhat Johnovi," usmál se Isaac roztomile a objal mě kolem ramen. "A z Jaye si nedělej těžkou hlavu, protože on se sice každého snaží balit, ale nemá čím," zašeptal mi do ucha a oba jsme se rozesmáli. Všichni se na mě dívali a já pochopil, že se musím přidat. "Já jsem Tom, je mi sedmnáct a dostal jsem se sem, když jsem se v dešti ztratil v lese. Snažil jsem se najít můj náramek, co jsem tam ztratil, ale ujela mi noha po svahu, byl jsem tady a zbytek znáte," usmál jsem se na ně. "Já jsem Gema," ozvala se bruneta a zvonivě se zasmála. John a Ben vstali, dotáhli naporcované vodní ovce a začali je na rožních opékat. My si zatím povídali, já teda hlavně s Isaacem. Pořád mě objímal kolem ramen a vlídně se usmíval. Když bylo maso hotové, dostal jsem a ochutnal. Bylo to skvělý. Pustil jsem se rychle do jídla a spořádal několik velkých kusů, než jsem byl plný. Seděli jsme u ohně, probírali všechno možné, smáli se a čas utíkal. Když oheň už pomalu dohoříval, Gema vstala, donesla zvláštně tvarovaný kus dřeva a hodila ho na oheň. Pak začala zpívat. Byl jsem jako omámený. Chvíli jsem se jen pohupoval do rytmu a pak jsem vstal a všechno se zamlžilo.
Když jsem přišel k sobě, ležel jsem na své posteli a seděl u mě Isaac. "Co se stalo?" zamumlal jsem a pomaličku se posadil. "Tys to pořádně rozjel. Tohle dělala Gema u každého z nás, ale nikdy se, podle toho, co vím, nestalo, že by někdo začal zpívat a tančit spolu s ní. Celkem ji to rozrušilo a už večer zmizela, ale neboj, jí nic nebude. A když jsi pak zpíval sám, to bylo nádherný. Máš krásný hlas," usmál se Isaac. "Cože? Já si to vůbec nepamatuju," vykulil jsem oči. "A díky." "Mně neděkuj, když jsi odpadl, donesl tě sem Jay, jemu poděkuj." "Vážně se ti líbil můj zpěv?" chtěl jsem se ujistit. Isaac kývl a s úsměvem mi rozcuchal vlasy. "Moc. Jinak je už ráno, tak vstávej a pojď. Vezmeme tě na lov." Se zájmem jsem vstal a zjistil, že nemám tričko. Zčervenal jsem, ale nemohl jsem ho najít. "Půjči si moje," pošťouchl mě Isaac, abych pohnul. Poděkoval jsem a půjčil si jedno černé. Krásně vonělo, ale nepoznal jsem čím. Pak jsem hned utíkal za Isaacem, který už spolu s Jayem čekal před domem. "Ahoj Tommy. Škoda, že jsi tak vytuhl, myslel jsem, že si noc pěkně užijeme," uculil se a dal mi pusu na tvář. Málem jsem se z toho složil, protože přeci jen je Jay krásný kluk a já jsem pořád ještě panic. Naštěstí do toho vstoupil Isaac. Já se trochu uklidnil a vyrazili jsme do bažin. Strávili jsme tam asi tři hodiny a byla to zábava. Nikdy bych nevěřil, jaké jsou bažinné ovce zvláštní tvorové. Až my jich bylo skoro líto, ale jinak to nejde. Když jsme měli hotovo, začal mě Jay popichovat svůdnými narážkami. Já si to ale líbit nenechal, skočil jsem po něm a začali jsme se se smíchem prát. Isaac si zatím sedl na břeh a pozoroval nás. Váleli jsme se v baně a prali se docela dlouho. Konečně se mi podařilo Jaye zalehnout a vítězně jsem se usmál. "Mám návrh. Vzdej se a přestaň mě svádět a já tě možná neutopím." Jay se chvilku cukal, ale pak teda souhlasil. "Skvělej výkon Tome," pochválil mě Isaac a šli jsme odtáhnout ovce do malého domku, který funguje jako sklad. "Teď půjdeme k jezeru se vykoupat a smýt bahno," oznámil mi Isaac a já ho tedy následoval. Po cestě jsme si povídali a když jsme se zastavili na kraji jezera, vykulil jsem oči. "V tom se chcete koupat?" zeptal jsem se nejistě. Voda byla totiž sytě zelená. "Neboj, to je normální voda, jen má jinou barvu," uchechtl se Jay, který šel celou cestu za námi, svlékl se a skočil do jezera. Nahý. Zrudl jsem, když jsem zahlédl těsně před skokem jeho zadek a byl jsem rád, že jsem ho neviděl zepředu. To bych asi neuhlídal vzrušení, už tak se mi skoro postavil. Chvíli jsem postával na břehu, ale pak jsem se taky svlékl a rychle skočil za Jayem. Když jsem se však otočil za Isaacem, abych se podíval, kde je, zrudl jsem znovu a vzrušil se, protože Isaac už byl taky nahý a já viděl jeho výbavu. Svou chloubu jsem měl napjatou, ale voda byla docela studená a jak skočil Isaac za námi, vzrušení naštěstí částečně opadlo. Plaval jsem po jezeře, umýval se a najednou se kolem mě objevily bubliny. Lekl jsem se, protože kluci doplavali ke břehu a křičeli na mě, ať plavu za nimi, ale já nemohl, něco mě chytilo za nohu a stáhlo pod vodu. Vůbec nic jsem neviděl a pomalu mi docházel vzduch, ale najednou mě ta věc vystřelila do vzduchu. Vyletěl jsem do vzduchu a zahlédl jsem vesnici. Vyletěl jsem ale dost vysoko, a tak chvíli trvalo, než jsem začal padat. Teď umřu, prolétlo mi hlavou, začal jsem křičet a radši jsem zavřel oči. Dopadl jsem však do měkkého. Neodvažoval jsem otevřít oči, dokud mě něco nešťouchlo do břicha. Seděl jsem na chapadle obrovské chobotnice. Chtěl jsem se zvednout a utéct, ale uvědomil jsem si, že by to asi nebyl nejlepší nápad, tak jsem zůstal sedět a podíval jsem se chobotnici do očí. Chobotnice se dívala na mě a já se skoro až třásl strachy, že mě sežere. Dívala se ale tak nějak divně. Jako by s ní něco bylo. Tohle poznám, protože moje kočka se často tváří stejně, když se někde popere. Rozhlédl jsem se tedy po jejích chapadlech a uviděl příčinu problému. V jednom totiž měla zabodnutou větvičku. Pousmál jsem se, pomaličku, opatrně se přesunul, vytáhl tu "třísku" a hodil ji na břeh. "Lepší?" houkl jsem na chobotnici a ta asi radostí zařvala a plácla několika chapadly do vody, až to ošplouchlo i kluky. Pak se ponořila a já teda radši doplaval ke klukům a vylezl na břeh. Rychle jsem se oblékl já i kluci a šli jsme zpět.
"Gemo, GEMO," uslyšel jsem Meyryn hlas a rozběhl jsem se spolu s těmi dvěma do vesnice. "Kluci, neviděli jste Gemu? Měla přijít, ale nepřišla a já mám o ní strach," strachovala se Meyry a rozhlížela se kolem, jako by měla Gema každou chvíli přijít. "My ji půjdeme najít," řekl John, který taky hledal Gemu a já si všiml, že má u pasu pistoli. "Půjdeme do Jeskyně." Podle Isaacova vyděšeného výrazu jsem poznal, že to asi nebude nic dobrého. "Buďte opatrní," kývla Meyry. "Co je to Jeskyně?" zeptal jsem se Johna, když jsme šli přes pláň k . . . horám? "A kde se tady vzali ty hory?" zamumlal jsem překvapeně. Vždyť tady nebyly . . . nebo jsem si jich nevšiml? "To jsou Mizivé hory. Objevují se tady jen občas, nevíme jak. A Jeskyně je místo, kde jde většinou spolehlivě najít Gemu," zachmuřil se. "Nikdy se nestalo, že by nepřišla. To se mi nechce líbit, takže doufám, že se jí nic nestalo." Bylo po poledni, když jsme dorazili k horám a obrovskému vstupu do Jeskyně. "T-tohle je ono?" zbledl jsem, když jsem to viděl. Vstup byl totiž hodně dlouhý, široký a kulatý, jako kdyby ho něco provrtalo. "Jo. Radši rychle pojďte, tady není radno se zdržovat," šeptl John, vytáhl zbraň, vstoupil dovnitř a my hned za ním. Jeskyně byla plná šedě zářících krystalů, které lemovaly stěny a svítily nám na cestu. Pozvolna jsme sestupovali hluboko pod povrch, John nás vedl a očividně se dost dobře vyznal. Já se trochu bál, ale naštěstí jsme brzo dorazili k cíli. "Tady to bude," upozornil nás John a ukázal na zatáčku. "Za ní je malá jeskyně, ve které má Gema svou skrýš. Pojďte," šeptl a postupoval dál. Jak jsme zašli za zatáčku, ocitli jsme se v malé místnosti. Gema ležela bez hnutí veprostřed. "Gemo . . . GEMO," zavolal na ni John a rozhlédl se po místnosti, než k ní přiklekl a kontroloval ji. "Jenom spí," zamumlal a jemně s ní zatřásl. Okamžitě se probrala. "Johne? Co vy tady?" "Nepřišlas za Meyry a ta měla o tebe strach." "Já . . . jsem spala. Musela jsem, měnila se energie a mě to vyčerpalo," špitla tichým hlasem Gema a pomalu vstala. "Pojďte pryč než zas hory zmizí," řekla už svým přirozeným hlasem. Všichni jsme teda zamířili pryč. V polovině cesty se však začala jeskyně otřásat a z ještě mnohem větší hloubky se ozývalo dunění. Dunělo nám to totiž pod nohama. "Rychle," zakřičel John a všichni jsme se rozběhli. Krystaly se začínaly rozlamovat a padat a já už si myslel, že umřeme. Jako zázrakem se však krystaly roztříštily na prach, když se k nám přiblížily. Bez zranění jsme doběhli až k východu, ale já si všiml, že se země probořila. Chtěl jsem všechny varovat, ale nešlo mi překřičet dunění. Oni se však odrazili a skočili a já jediný se zastavil. "SKOOOOOČ," uslyšel jsem křik po pár vteřinách a zjistil jsem, že všichni jsou v pořádku, že se jim ani po pádu z asi padesáti metrů nic nestalo. No, tenhle svět už asi šílenější nebude, pomyslel jsem si, zavřel oči a skočil za nimi. Když jsem je otevřel, stál jsem u nich. V pořádku, bez zranění. "Co to sakra?" zamumlal jsem a zmateně se podíval na Isaaca. "Útesová antigravitace. Podle Bena se gravitace při volném pádu snižuje na minimum," usmál se. "Já se z tohohle světa jednou zblázním," broukl jsem, ale to mě už Isaac objal. Vděčně jsem mu objetí opětoval a usmál se. Pak se ale ozval úděsný jekot. Všichni jsme pohlédli nahoru a uviděli obrovského červa, který se vynořil z Jeskyně a zavrtal se zpět do skály. "Musíme jít, brzy hory zmizí," řekla Gema a vedla nás.
"Ach Gemo," vydechla s úsměvem Meyry, když jsme se vrátili do vesničky. Hory zmizely už chvíli po tom, co jsme se vydali zpět do vesnice a teď na jejich místě byla jen pláň. "Omlouvám se, kvůli změnám energie jsem musela spát," broukla Gema a Meyry chápavě kývla. "Pojď, dám ti něco k jídlu," usmála se Meyry, vzala Gemu za ruku a vedla ji do svého domu. My jsme se rozešli. John zamířil do observatoře a my tři jsme šli taky do domu. "Co teď kluci?" broukl jsem a sedl si na postel. "No můžeme poslat Isaaca pryč a můžem na to skočit," uculil se Jay, ale já ho probodl pohledem. "Jayi, něco jsi mi slíbil." Jay vzdychl a protočil oči v sloup. "No jo pořád." "Co se jít projít?" navrhl Isaac a já kývl. Jay se rozhodl zůstat v domě, ale když jsme odcházeli, všiml jsem si jak udělal rukama srdíčko a ukázal na nás dva. Blázen jeden. "Ukážu ti tady něco krásného," usmál se Isaac a vedl mě na druhou stranu, než byly hory. Vedl mě do kopců, což bylo sice trošku náročné, ale prý nebudu litovat, tak jsem šlapal nahoru. Když jsme vystoupali nahoru, uviděl jsem jeskyni. "Mezi mým místem a námi je bažina, tak to musíme vzít jeskyní," usmál se, chytil mě za ruku a vedl jeskyní. Byl jsem rád, že mě držel, protože jeskyně byla hrozně spletitá. Trvalo asi deset minut, než jsme ji prošli. Ale pak jsme vyšli na kouzelném místě. Z nějakého důvodu byla obloha stejně šedá, jako když jsem sem přišel. Poprvé jsem viděl dokonce i modrofialové stromy, ještě notný kus od nás fialovošedé skály a vodopád, krajinou se táhla řeka a lemovaly ji fialové kvítky a modré krystaly. Za řekou však byly stromy i olistěné. "Pojď," usmál se Isaac a vedl mě nahoru na skálu. Kopec ani nebyl tolik prudký, jelikož byla skála zasazena do vyššího kopce. Byli jsme dost udýchaní, když jsme vyšlapali kopec a museli jsme si chvilku odpočinout. Isaac se protahoval a já si sedl na kraj skály. Ten pohled byl k nezaplacení. Jo a taky byl ze skály pěkný výhled. Uvědomil jsem si při pohledu do kraje, že tady strávím zbytek života. Tak jsem vstal, přistoupil ke zrovna předkloněnému Isaacovi a pohladil ho po zadku. "Isaacu? Musím ti něco říct," broukl jsem, když se napřímil, ale byl jsem umlčen polibkem. "Myslíš to, že mě miluješ? Já jsem si toho všiml už před časem. Já tě taky miluju," šeptl Isaac a ještě jednou mě políbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama