Zdravím poutníku. Vítej na mém blogu mé literární tvorby.

Energie zdrojem života

18. února 2018 v 17:45 | Marit |  Téma týdne
Ahoj, jmenuji se Yono a jsem knihovník z Velké knihovny v hlavním městě. Nebo jsem aspoň býval. Jenže před dvěma lety přišla Temnota.



Podle starých mýtů žili prvotně na světě dvě entity, Světlo a Tma, které spolu žily v míru a střídaly se ve vedení. Ale pak se objevila třetí entita, Temnota. Světlo se rozhněvalo, protože si myslelo, že to je pomocník Tmy a pustilo se do boje s Tmou. Toho využila Temnota a na tisíciletí ovládla svět. Tehdy udělala Tma velký krok. Vzdala se a ukázala na Temnotu. Tehdy si teprve Světlo uvědomilo svou chybu a společně uzavřeli Temnotu do malé schránky a uložili ji daleko od všeho. A spolu se dál střídali, až do doby, kdy usnuli a nastolili rovnováhu. Tak tedy aspoň zněl mýtus.
Před dvěma lety našli dva cestovatelé prastarou truhlici a samozřejmě ji otevřeli. Samozřejmě je vám asi jasné, co v ní bylo. Temnota. Začala se šířit a nastala panika. Všichni se pokoušeli schovat, ale většinu Temnota dostihla. Já měl štěstí, že jsem pracoval v knihovně. Pod knihovnou je totiž obrovský komplex archivů. Schoval jsem se tam spolu se všemi mými spolupracovníky a lidmi, kteří v tu chvíli byli v knihovně. A tak se už dva roky skrýváme v hlubinách pod hlavním městem. Naštěstí nemáme problémy s jídlem a vodou, protože máme zásoby v archivu a když už potřebujeme něco jiného, můžeme kdykoliv vyjít ven a něco získat. Problémem ale je, že nám dochází svíce.

"Yonooo," zavolal na mě profesor Allen z univerzity. Mezi námi platil za neoficiálního vůdce. "Pane profesore?" "Zajdi prosím ven a dones jídlo ano?" "Jistě pane," usmál jsem se, vzal svou lucernu a zažehl novou svíčku a vyrazil ven. Temnota nebyla se světlem nebezpečná. Stačila obyčejná svíce a nic se vám tam nahoře nemohlo stát. Skutečný problém nastal, pokud svíce zhasla. Temnota byla totiž dusivá a naprosto devastující. Nikdo, komu zhasla svíce, se nikdy nevrátil. Ale mně to nikdy nevadilo. Zamířil jsem do blízkého obchodu. Říkáte si, že jídlo se muselo za takovou dobu zkazit? Taky jsme si to mysleli, ale z nějakého důvodu má Temnota dokonalé konzervační účinky. Když jsem poprvé našel jídlo, bylo v naprosto dokonalém stavu. To je další plus. Šel jsem po ulici a každou chvíli kontroloval svíci, abych věděl, kolik ještě zbývá. Párkrát jsem narazil na auto, ale naštěstí jsem nenarazil na žádné lidi. Zůstali tak, jak je zastihla Temnota, připomínalo to antické Pompeje. Naprostá hrůza. Několik lidí z archivů odešlo hledat své příbuzné, ale nikdo se už nevrátil. Zbylo nás asi jen dvacet. Snažil jsem se na to nemyslet a zrychlil. V Temnotě nic se světlem v ruce nehrozilo, ale i přesto jsem chtěl být co nejdříve zpět. Dorazil jsem do obchodu a začal nabírat do batohu jídlo, najednou jsem ale uslyšel hlasy. Vycházely zvenku a bylo jich rozhodně minimálně pět. Nalnil jsem tedy rychle batoh a vyšel ven a pokoušel se je najít. Ale žádné další světlo jsem neviděl. Tak jsem zkusil zavolat a až v tu chvíli se někdo ozval. Během pár vteřin se objevilo několik světel a já natáhl ruku s lucernou, abych na ně lépe viděl. "Odkud jsi?" vypálil na mě jeden z nich otázku, než jsem cokoliv stačil říct. "Z Velké knihovny. Stále ještě tam žiju se skupinou asi dvaceti lidí," vyhrkl jsem. "Potřebuju tam vzít jídlo." Dva muži, asi kolem třiceti let, se vyměnili pár pohledů a obrátili se na ostatní. "Bobby, Jino, běžte do Velké knihovny, a odveďte všechny do Azylu," řekl dvěma dalším mužům jeden, oba hned zmizeli a on se otočil na mě. "Nevíš, kde je elektrárna kluku?" "Vím. Bydlel jsem kousek od ní. Jsem Yono. A proč- . . ." chtěl jsem se zeptat, ale byl jsem přerušen. "Potřebujeme se tam dostat a nahodit generátory. A taky potřebujeme svíčky. Máte ještě nějaké v Knihovně?" Jen jsem kývl. "Fajn, zastavíme se tam, nabereme je a vyrazíme k elektrárně." Na to už jsem nic neřekl. Vyrazili jsme tedy zpět. Cestu jem pořádně nevnímal, protože jsem celou dobu přemýšlel o tom, co se stalo. I někde jinde museli přežít lidé. V Knihovně už nikdo nebyl. Nabrali jsme tedy poslední svíčky a já je vedl podle paměti k elektrárně. "Takže i jinde přežili lidé?" "Oh ano. Komplex univerzity, výzkumných laborek a armádních budov má vlastní generátory energie. Díky tomu jsme vytvořili Azyl pro všechny, kdo to přežili. Narazili jsme na pár lidí, kteří se toulali Temnotou a od nich známe ten příběh o mocných entitách. Tak nás napadlo vyrazit do elektrárny a zkusit nahodit ty velké staré generátory, které byly vyřazeny, protože přetěžovaly sítě obrovským množstvím proudu. Třeba nám to pomůže rozsvítit celou síť a dát Temnotě šok. Popravdě nemáme tušení, co děláme, já jsem Ben, jsem květinář a Tom je knihkupec," uchechtl se Ben a zapálil novou svíčku. Oni sami měli baterky. Zmateně jsem se na něj podíval a on jen pokrčil rameny. "Baterky přestávají v blízosti generátorů fungovat. Když se pokoušela skupina vojáků nahodit další generátory v jejich části, vrátil se z nich jen jeden, který dostatečně rychle zareagoval a utekl." Jen jsem kývl a šli jsme dál. Cesta k elektrárně utekla rychle. Když jsme dorazili, Tom i ben věděli hned kam jít. Už po cestě jsem se od nich, že jim fyzikové popsali strukturu staré elektrárny. Tahle elektrárna přestala sloužit asi před pěti lety. Nebyla dost dobrá, tak byla vypnuta. Dostali jsme se do obrovské místnosti a zapálili zbylé svíčky a vytvořili z nich velký kruh kolem generátorů. "Teď musíme znovu nahodit generátory. Mají tu na to složitý systém ozubených kol, ale nevidím, kam vede." Tom kývl, vzal si mou lucernu a šel se tam podívat. "Mám kliku, ale je zarezlá. Bene, pojď mi pomoct," zavolal Tom a Ben šel. Já zůstal a neustále se ohlížel po celé místnosti. "Už se trochu pohnula," uslyšel jsem a v tu chvíli najednou jedna svíce zhasla, jako by ji sfoukl vítr. Přes ni se okamžitě do kruhu provalila Temnota a snažila se šířit, ale nedařilo se jí to. Pak zhasla další svíce a já zakřičel. "Bene, Tome, zhasíná svíce," zařval jsem z plných plic. "Snaž se ji zdržet, už to skoro máme," dostal jsem odpověď. Vytáhl jsem tedy svou svíci a dal ji co nejblíže k té původní a tma se stáhla. Zapálil jsem tedy zas tu původní, ale mezitím zhasly dvě další. Běhal jsem a zpaloval znovu svíce, ale Temnota jich zhasínala stále víc. "Už ji dlouho neudržím," zakřičel jsem, ale odpovědi se mi už nedostalo. Běžel jsem tedy za Tomem a Benem, ale byla tam už jen tma. "Ale ne," vzdychl jsem, když jsem je našel v posledním objetí. Všimli si, že svíce zhasla a v poslední chvíli udělali místo mně a zároveň se rozloučili. Zabral jsem za kliku, prakticky jsem se na ní pověsil a ona se o kus pohnula. Zkusil jsem to znovu a zas ji dostal o kus dál. Plamen mé svíce začal prskat a přeskakovat a já vyskočil na kliku a ta se pohnula a zběsile se roztočila. Okamžitě se ale zastavila a já s ní začal točit. Ze svíce už zbýval jen maličký plamínek a já už cítil, jak se Temnota blíží a obaluje mě. Pak jsem ale uslyšel zaprskání a v ozubených kolech přeskočil výboj. Točil jsem ještě rychlejí a slyšel, jak se celý obrovský stroj rozjíždí. Prskání výbojů a hučení generátorů znělo jako rajská hudba, ale stále se nic nedělo. V rukách už jsem skoro neměl cit, ale točil jsem co nejvíc to šlo. Jenže světlo pořád nikde. Pak generátory zaburácely a přeskočil mezi nimi masivní výboj. Šťastně jsem zakřičel a Temnota se trochu stáhla. Neskutečně se zablesklo a uprostřed místnosti najednou stály dvě postavy. Jedna zařící, v brnění a s obrovským mečem a druhá tmavá s dvěma dlouhými zahnutými tesáky. A pak se objevila třetí. Temnota. Postava, která prakticky splývala s pozadím. S obrovským kladivem. Schoval jsem se za generátor a sledoval je. Ten světlý zařval a rozběhl se spolu s tmavým proti Temnotě. Rozpoutal se souboj enormních rozměrů. Světlo i Tma ale zatlačovali společnými silami Temnotu stále dál a dál a připravili se na poslední výpad. Temnota byla nucena ustoupit, potácela se a snažila se asi nabrat dech. Tma ustoupila o kousek dál a Světlo zformovalo ze svtěla kolem sebe obrovský kulomet a začalo střílet na Temnotu. Temnota se snažila bránit, ale nebylo jí to nic platné. Světlo ji trhalo na kusy a do toho tam vletěla Tma a rychlostí blesku sekala Temnotu na kousky. Pak Světlo vystřelilo poslední ránu, které prorazila skrz Temnotu díru a Tma jí usekla hlavu. Světlo pak začalo expandovat, narůstalo a narůstalo a já musel zavřít oči. Uplynulo pár minut a pak konečněě světlo ustoupilo a já otevřel oči. A všechno bylo najednou jako dřív. Byl jasný, krásný den, skrz okna jsem viděl nádhernou modrou oblohu a slunce. Božské slunce na mě svítilo a já si to užíval. Nadšeně jsem zakřičel a začal se smát. V tu chvíli si mě oba všimli a usmáli se. "Dobrá práce Yono. Bylo to tak dávno, že jsme se nedokázali vrátit do svých podob," ozvalo se Světlo a já zjistil, že ten hlas znám. Otočil jsem se a za mnou nikdo nebyl. "Počkat počkat. To jako vážně?" spadla mi brada. Oba jen kývli a usmáli se. "Prostě jsme si žili tak dlouho, že jsme zapomněli, jaké je to být Světlem a Tmou," usmáli se na mě Ben a Tom a já k nim došel a objal je. "Měli bychom jít. Spousta lidí bude zmatená. Byli ve tmě dva roky a budou dezorientovaní." "Cože? Oni žijí?" vydechl jsem překvapeně. "No jistě. Bylo to akorát, jako by se pro ně zastavil čas. Mohli tak zůstat na věky, kdybys nerozběhl stroje a udělal takový výboj, který nás byl schopný probrat. A teď půjdeme, máme dost práce."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama