Zdravím poutníku. Vítej na mém blogu mé literární tvorby.

Úsvit života

23. února 2018 v 23:02 | Marit |  Téma týdne
Na jednom sídle v centru Paříže žijí dva lidé, starý profesor a jeho služebník. Jednoho dne se starý muž rozhodne svěřit svému služebníkovi tajemství. (P.S. Doporučuji pustit skladbu na konci článku.). Bavte se.


,,Kali, Kali," ozývalo se celým rozhlehlým domem naléhavé volání. Kalial, služebník třiadevadesátiletého profesora Marciana, se ihned rozběhl do profesorovoy ložnice. ,,Ano pane?" Profesor Marcian se pousmál a natáhl ruku. ,,Prosím pomoz mi na nohy. Chtěl bych jít na Champs-Élysées," vydechl těžce, když ho jeho věrný služebník zvedal na nohy. ,,Jste si tím jistý pane? Cítíte se na to?" ,,Nezáleží, jestli se na to cítím, je to nutné," zamumlal profesor a šoural se pomalu ke dveřím. Kalial ho následoval a pomáhal starému pánovi, kde se dalo. Samozřejmě ho musel podpírat po cestě ze schodů a když mu pomohl s botami a kabátem, jako vždy chtěl zavolat svému příteli z taxislužby, aby přijel. Profesor ho však zarazil. ,,Dnes smíš jít poprvé do garáže. Mám tam své auto. Vím, že řidičský průkaz máš a řídíš skvěle, přesto dávej dobrý pozor, abys ho náhodou neodřel," usmál se profesor a odhalil zažloutlé zuby. Kalial šel do garáže a hned na prahu zůstal oněměle stát. Čekal nějaké starší obyčejné auto. Byla tam ale taková stará vykopávka, která se snad už ani nevyráběla. Ihned ho napadlo, kde mohl asi starý profesor sehnat takové auto, protože stará auta byla dnes velmi drahá, ale nikdy by se ho na to nezeptal. Když profesor nemluvil o něčem sám, nešlo z něj nikdy nic dostat. Pak vystoupil, pomohl profesoru Marcianovi do auta, zamkl zdobené vstupní dveře a během pár chvil už mířil na zmíněnou ulici.

,,Je zde krásně," usmál se spokojeně profesor, když už seděli na lavičce a dívali se na Vítězný oblouk. Pro náhodného kolemdoucího to musel být zajímavý pohled. Dlouhovlasý, mladý student historie a starý šedivý profesor umění na Sorbonně. ,,Proč jsme sem šli pane?" nedalo to Kalialovi. Marcian jako by neslyšel, jen se zasněně díval na Vítězný oblouk a po chvilce jen pronesl: ,,Monumentální. A tu to kdysi bývala svatyně Cernunna, boha přírody. Kdyby si tak tenkrát Napoleon dával pozor, kde to staví. Já mu to říkal, ale on si nikdy nenechal od nikoho radit," zasmál se Marcian a Kalial se na něj zmateně podíval. ,,Pane? Jste v pořádku?" zeptal se, protože na chvíli zapochyboval o jeho duševním zdraví. ,,Je čas chlapče. Čas, abych ti svěřil něco, co jsem skrýval celý svůj život. Svůj příběh."

,,Narodil jsem se ve Francii, ale ne v roce devatenáct set dvacet pět, nýbrž v roce 22 před naším letopočtem. Nenarodil jsem se tedy v Paříži, ale v Lutécii, jako Marcello Camento, syn kameníka. Když mi bylo dvacet, opustil jsem domov a vydal se na cesty. Prošel jsem prakticky celou Francii, až jsem dorazil k prastarému kromlechu. Bylo to tehdy někde na severu, mám dojem, že v oblasti poblíž Amiens. Byo to zvláštní místo a žil tam jeden starý muž, ktrý mě prosil o pomoc. Rád jsem mu pomohl a zůstal s ním několik let a pomáhal mu se vším možným, něco, jako teď děláš ty. Bylo to dlouhé a náročné, ale na konci svého života mi něco svěřil. Takovou malinkou lahvičku s azurovou tekutinou. Těsně než zemřel, řekl mi, abych si ji schoval a až jednou přijde TEN moment, ať ji vypiju. Popravdě jsem si myslel, že je to blázen. Lahvičku jsem si ale vzal a uschoval a vrátil se domů. To už bylo po narození Ježíše Krista. Doma mě vítali a já začal dělat stejnou práci jako otec. Dokud však jednoho dne nevypukl požár. Pamatuju si, jak náš dům spalovaly plameny a já ze zoufalství vypil tekutinu z lahvičky. Myslel jsem, že tam umřu, ale nestalo se. Cítil jsem, jak oheň sálá, ale nic se mi nestalo. Bohužel, celá má rodina v tom zuřivém požáru uhořela. Tehdy jsem utekl z Lutécie na sever, kde jsem zůstal asi rok a znovu jsem se pak vrátil. Následné roky byly poklidné, ale já pociťoval jakousi nekalost. Za pět let jsem se totiž vůbec nezměnil. Nijak jsem to neřešil, ale jak léta ubíhala a já byl pořád stejný, začalo mi to být divné. Po třiceti letech jsem stále vypadal na dvacet pět let. A tehdy jsem si poprvé uvědomil, co jsem vlastně dostal od starého muže. Bylo to pěkně na pendrek. Ale co jsem mohl dělat že?"

Stařec se na chvíli zastavil a pak zas pokračoval dál. ,,Dalších pár století to bylo nuda. Zajímavé to bylo, až když nastoupil k vládě mladý Karel Martel. Jó, to byl skvělý válečník i vůdce. To dokázal v bitvě u Tours a Poitiers, kdy rozmetal arabské vojsko na kousky. Tenkrát se mu začalo říkat Kladivo. Hlavně kvůli tomu, že on sám skutečně třímal obrovské kladivo, kterým drtil lebky nepřátel. Ale jinak to byl milý chlapík. Když zemřel, následoval velký smutek. Je syn, Pipin III. Krátký, už tam dobrý nebyl. A Krátký se mu říkalo, protože . .řekněme, že to nebylo kvůli jeho výšce," zasmál se krátce profesor a na chvíli se zamyslel. To dalo Kalialovi prostor na otázku. ,,Jak je možné, že si tohle všechno pamatujete? Bylo to před skoro dvěma tisíci lety." Profesor se na něj podíval a jen se pousmál. ,,Mám velmi dobrou paměť na podstatné věci. Ale je jasný, že spoustu věcí už dávno nevím. . . ale dál. A pak přišel Karel. Onen výjimečný Karel Veliký. Ten byl dokonalý. Francie dosáhla obrovského rozmachu a všichni se měli dobře. Byl jsem docela spokojený. Pracoval jsem jako sluha krále, takže jsem s ním trávil hodně času. Byl to velice zajímavý člověk. Když pak zemřel, byla to velká rána pro všechny. I když už byl Karel starý, i tehdy byl ve výborné kondici. Zemřel stářím, bylo mu přes sedmdesát, což byl v té době nemylitelný věk. Pak to byla zas docela nuda."

Profesor se na notnou chvíli odmlčel. ,,No a na konci třináctého století se to trochu zvrtlo, když nastoupil Filip IV. Sličný. Věř mi Kali, ať už se o něm říká cokoliv, bylo to vždy mnohem horší, než si všichni myslí. Filip byl psychopat. Byl paranoidní, míval halucinace a to vedlo k tomu, co je známé. Vyhlazení templářů, rozbourání celé země a tak dále. Nakonec ho zastřelili, protože už to bylo neúnosné. Další století byla hodně komplikovaná, plná válek, ale i kulturního rozmachu, dalších válek, další kultury, takhle se to míchalo dohromady pořád. Během vlády Tří Ludvíků to bylo velmi špatné. Byla bída, lidé byli zničení, za to Ludvíci si žili jako prasata v žitě. To vedlo k Velké francouzské revoluci, která byla podobně ničivá, jako vláda Tří Ludvíků. Hodně jsem cestoval, utíkal před vojsky a bylo to celé takové těžké. Já sice nemohl umřít, ale nechat do sebe bodat taky není pěkný. Když dojela revoluce, už jsem si myslel, že to bude v pohodě, ale přišla diktatura jakobínů. To bylo taky dost děsivé, ale bylo to jiné, než se dnes učí. Chudák Max," vzdychl profesor a zadíval se do dáli. Kalial přemýšlel a pak se zmateně podíval na pana Marciana. ,,Myslíte Maximiliena Robespierra?" ,,Ah ano. Max to všechno schytal. Byl to obyčejný člověk, který se snažil o to nejlepší, ale Marat a další dělali zvěrstva a pak se to všechno hodilo na Maxe. Byl to hodný kluk. Byla ho škoda. Pak to bylo hodně napjaté s Napoleonem, ale to jsem moc nevnímal, protože jsem zase cestoval. Na začátku dvacátého století to začalo být pro mě už trochu zmatené. Po první světové válce jsem si koupil dům, ve kterém jsem od té doby žil. Druhou světovou válku už jsem ani moc neřešil, spíš jsem se soustředil na sebe. Následující desetiletí uběhly jako voda a já z nějakého důvodu začal stárnout. Když jem vypadal asi na padesát, získal jsem si místo na Sorbonně a začal jsem učit mladé. A jednoho dne, když už to začalo být horší, jsem si našel tebe Kali," zamumlal profesor a podíval se mu do očí.

,,Ale proč mi to říkáte pane? Co se děje?" zeptal se zmateně Kalial. ,,Správně bych měl udělat to, co udělal ten druid u Amiens. Dát ti lahvičku a pak zapálit dům, ale já to neudělám." ,,Se vší úctou pane, ale proč?" ,,Jediný důvod je, tedy byla, Elena. Má přítelkyně. Seznámili jsme se během Stoleté války. Byla dokonalá a já zapomněl na všechno a zamiloval se. Bylo to krásných dvaaosmdesát let. Po pár letech jsem jí řekl, co jsem skutečně zač. A ona mě jen objala, a řekla, že to nevadí. Že si na mě počká. Zemřela ve sto letech, šťastná, že prožila dokonalý život. Byla to pro mě největší rána, se kterou jsem se hodně dlouho srovnával. Vím moc dobře, že ty máš přítele Kali. A proto ti dám možnost. Můžeš se stát tím, čím jsem já nebo zůstat obyčejným člověkem. Nutit tě do ničeho nebudu. Každý má právo na rozhodnutí zda strávit svůj život po boku své lásky a odejít s ní na věčnost. Já tuhle možnost nikdy nedostal," vzdychl profesor. ,,Moje Elena tam na mě někde čeká." Kalial vstal a chvíli se procházel kolem. ,,Ale co bude s vámi?" zastavil se. ,,Buď ti to předám a zemřu nebo nepředám a budu žít," odvětil prostě profesor. ,,A co chcete?" zeptal se tiše student, čímž vykouzlil na profesorově tváři spokojený úsměv. ,,To záleží už jen na tobě. Dopřej mi setkání s mou ženou nebo delší odloučení od ní." Kalial vzdychl a sedl si. ,,Chtěl bych vám dopřát setkání s vaší ženou, ale neunesl bych odloučení od Toma. Proto . . . musím dát přednost sobě a svému životu. Omlouvám se," vydechl omluvně, ale profesor se i přesto usmíval. ,,To nemusíš. Já se totiž nikam nechystám," zasmál se profesor a vstal. ,,Projevil jsi soucit, lásku, přátelství, no vlastně všechny skutečné ctnocti, za tu dobu, co tě znám. Jsi první po dlouhých letech, který mi trochu připomíná mě. Proto jsem si tě vlastně vybral. Chci ti totiž něco dát," usmál se a spojil ruce. Chvíli se nic nedělo, ale jak je trochu odtáhl od sebe, zajiskřilo to mezi nimi a objevil se malý plamínek. ,,Tohle je semínko magie," usmál se profesor a vrhl ho proti Kalialovi. Zdálo se, jako by jím proletěl, ale Kalial to cítil jinak. Cítil, že ho plamínek uvniitř hřeje. ,,Nerozumím tomu, co-" začal, ale profesor mu skočil do řeči. ,,Ze světa zmizela magie už dávno a je načase ji navrátit. Čestným lidem, kteří ji dobře využíjí a předají dál. Já . . . je pravdou, že jsem ti trochu lhal. O svém původu a narození a pár dalších osobních věcech. O historii jsem ale nelhal. Ani o Eleně, i když to byl vlastně Elliot. Potřeboval jsem prostě najít čestného člověka, který ponese můj dar mezi další lidi," vychrlil profesor a mávl rukou. Kalial s otevřenou pusou sledoval, jak se mu starý šedivý profesor změnil v krásného mladého muže s kouzelně zelenýma očima a jedním zeleným pramenem v jinak hnědých vlasech. ,,Mé pravé jméno je Marit, Kali. A ty jsi právě dostal stříbrné měsíční požehnání. Nes ho s pokorou a úctou a šiř dál. Já mizím. A nezapomeň . . . kdykoliv budeš v obtížích, věz, že ti jsem nablízku," usmál se Marit na totálně zmateného studenta a dal mu pusu na čelo. ,,Tak zatím Kali," zasmál se, zamířil k autu, nasedl do něj a za pár chvil zaburácel na Champs Élysées silný motor. Kalial z překvapením sledoval, jak se staré auto změnilo na moderní sporťák, tipoval to na nejnovější Bugatti, a vystřelilo jako raketa po hlavní silnici. Tak zatím Kali, znělo Kalialovi v hlavě, když sporťák zmizel z dohledu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 24. února 2018 v 10:16 | Reagovat

Moc pěkné fantazijní povídání. Dovolím si tvoje dílko zařadit do výběru TT Mládí. A děkuji, hezky a poučně se to četlo :-)

2 Maritando Miriagné Maritando Miriagné | 24. února 2018 v 15:26 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, těší mě, že se to líbilo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama