Zdravím poutníku. Vítej na mém blogu mé literární tvorby.

Žít svůj život

7. února 2018 v 22:51 | Marit |  Téma týdne
Máme tu nový týden a nový příběh.
Během psaní posledních odstavců jsem regulérně brečel. Doufám, že jsem tomuto příběhu vtiskl takový pocit, jaký jsem cítil i já. Je na čase si uvědomit smysl života.


A čas plynul . . .

Kdysi dávno, ještě než vůbec z prázdnoty vzešel svět, jsem se díval na chaos a cítil jen chlad a temnotu.

A čas plynul . . .

Pak se chaos otřásl obrovským úderem. Viděl jsem obrovskou explozi, která se zničehonic objevila a rozpínala se. Se zatajeným dechem jsem sledoval tu show. Nekonečná hmota chaosu se kumulovala a vznikaly hvězdy. Vznikaly planety. Měsíce. Komety. A vše se formovalo. Do soustav, galaxií a pak . . . jsem se i já ocitl v tom novém útvaru. Ve vesmíru.

A čas plynul . . .

Byl jsem sám a ta samota mě tížila. Ze zoufalství jsem hledal cokoliv, co by mi mohlo pomoci, ale nenašel jsem nic. Hrál jsem si tedy s planetami a nudil se. Až jednou jsem jednu kamennou planetu ze vzteku zahodil. Jak však letěla, zajímalo mě, co s ní bude. Sledoval jsem ji až do jedné malé sluneční soustavy, kde se srazila s obíhající planetou. Má planeta se rozpadla a k mému překvapení se z většiny stal měsíc. A zbytky dopadly na druhou planetu a zůstaly tam. A já se dál nudil a trápil samotou.

A čas plynul . . .

Jednou jsem si všiml, že na planetě se něco děje. K mému překvapení se zelenala a sem tam se objevovala živá stvoření. A tehdy jsem si řekl, že tomu pomůžu. Nebylo to jednoduché. Nakonec se mi povedlo naučit stromové chlupaté tvory základním věcem a sledoval, jak se z nich vyvíjeli myslící tvorové, lidé. Bylo jich však málo. Vytvořil jsem tedy další. Z hlíny, z kmenů stromů, někteří vznikli z mého potu. Jako posledního jsem vytvořil muže z prachu hvězd. Když jsem se na něj však podíval, zdál se mi mezi ostatními lidmi osamocený. Tak jsem mu vzal jeden pár žeber a z něj mu vytvořil ženu. Žebra jsem mu nechal dorůst a šťastně jsem sledoval své výtvory. Jak se radovali, tančili a ctili přírodu i mne. S tímto jsem se uložil ke krátkému spánku.

A čas plynul . . .

Když jsem se probudil, mé srdce zaplesalo. Lidé vytvořili civilizaci, města a byli mnohem vzdělanější než dříve. V tu chvíli jsem ani tolik nespatřil, že jejich radost a tanec a úcta mírně opadla. Lidé byli drzejší a zkoušeli různé věci, které se mi vůbec nelíbily. Pokusili se dosáhnout až ke mně tak, že stavěli obrovskou věž. To mě rozhněvalo. Miloval jsem člověka, ale tohle bylo moc. Jejich věž jsem zbořil do základů. Tehdy už jsem věděl, že potřebuji někoho, kdo předá mé myšlenky dál.

A čas plynul . . .

Našel jsem ženu, která byla moudrá, hodná a laskavá a zjistil, že má syna. Měla ho s vojákem, který ale bohužel zemřel v bojích. Ten chlapec byl zvláštní. Když vyrostl, sestoupil jsem poprvé na zem a povídal si s ním. Nepředával jsem mu nic, co by už nevěděl. Na to, jak byl mladý, byl velmi moudrý. Dal jsem mu tedy dar. Dar konat zázraky. Pak jsem ze Země odešel a sledoval, co se děje. Mé nadšení však kleslo, když můj oblíbený člověk zemřel. Tehdy jsem si teprve uvědomil, jací lidé jsou. Vydržel jsem je sledovat ještě několik set let a pak, když začali být lidé upalováni, nevydržel jsem a zhroutil se.

A čas plynul . . .

Dlouho jsem přemítal, co jsem udělal špatně. Strávil jsem léta pláčem, když jsem viděl, co se na Zemi děje. Kde jsem udělal chybu, přemítal jsem a od Země odešel. Nechtěl jsem tam být. Jak jsem ale zjistil, nemohl jsem se od Země odpoutat. Sestoupil jsem tedy na zem a žil v horách tam, kde kdysi byla velká, moudrá civilizace. Na hoře Olymp jsem s trápil a sledoval mladé lidi, jak se rodí, žijí a umírají. Bylo mi jich líto. Zatímco se děly hrozné věci jinde, tady byl život klidný. Relativně. Soucítil jsem s lidmi. Neměli to lehké. S láskou jsem se snažil jim co nejvíce pomáhat, ale nad těmi zlými věcmi jsem zavíral oči. Nechtěl jsem je vidět, protože jsem je nechtěl měnit. Pokud bych to udělal, lidé by se nepoučili. rvalo mi to srdce, ale muselo to tak být.

A čas plynul . . .

Dny se měnily v měsíce, v roky, ve staletí, v milénia, ve věky. Vše se přiblížilo ke konci. Já byl už velmi starý a shlížel na Zemi, kde stále i po těch pár miliardách let žili lidé. Udržoval jsem jejich Slunce tak dlouho, aby měli co nejvíc času. A pak se přiblížila hodina konce. Země byla pohlcena rudou supernovou. Můj svět s mými lidmi. Bylo to jako nůž do srdce. Vědět, že celý můj svět shořel. Důvod mého bytí byl najednou pryč. Vesmír to cítil také a stárl, tak jako já. Už tomu nešlo odolávat a já spočinul na svém loži. Vesmír se ztratil a už nezbylo zhola nic. Ležel jsem na svém loži a přemítal nad svým životem. Byl to vůbec můj život? Celý jsem ho zasvětil lidem, bez toho, abych někdy myslel na sebe. Najednou mi to přišlo všechno líto. Kolik jsem promarnil času jen tím, že jsem kašlal na sebe kvůli ostatním. Aby se lidé měli dobře. Dělal jsem to s láskou, ale nebylo to nikdy to, co jsem chtěl. Chtěl jsem být jako oni. Narodit se, žít a jednou i zemřít. Žít svůj život. Nakonec jsem zavřel oči a opustil prázdnotu. Sbohem navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama